Jak jsme se dali dohromady

NAŠE (ne)ROMANTICKÁ POHÁDKA

V prvé řadě musíme přiznat, že láska na první pohled to teda nebyla. Poprvé jsme se viděli a také seznámili před 15ti lety na střední škole, psal se rok 2007- fuj, to letí. Jak jsme se zpětně dozvěděli, oba jsme byli údajně výrazné osobnosti a na střední škole nám skoro přišlo, že místo v té budově není pro oba. On byl namyšlený, ona kráva. Moc jsme se nemuseli a ještě teď, když potkáme někoho ze střední, kdo nás od té doby neviděl, nevěří svým očím a klade spoustu dotazů k vysvětlení. 

Naše cesty se spojily až o 7 let později. V roce 2014, kdy se Sája vrátila do Brna a dodnes tvrdí, že mi tehdy napsala jen proto, že jsem byl online a nechtěla vidět nikoho, koho má ráda :). V neděli 13. dubna jsme šli na kávu, oba asi spíš ze zvědavosti, co ten druhý dělá a taky možná trochu z nudy, než abychom si pomysleli, jak to dopadne. Překvapivě nám oběma přišlo, že ten druhý je vlastně fajn, a strávili jsme spolu celé odpoledne. Od tohoto dne jsme spolu trávili čas každý den, až na pár výjimek, doteď. To by ještě znělo jako docela dobrý konec tohoto odstavce, ale tak jednoduché to taky nebylo. 

Po pár týdnech, kdy to začínalo být vážné a už nám přišlo, že vlastně tvoříme pár, přišla rána - Sája si to uvědomila a začala být urputná v tom, že žádný vztah teď nechce. Taky Vám to přijde jako z nějaké příručky o ženách? Problém byl, že Martin už byl zamilovaný a vzdát se jí rozhodně nechtěl. A tak začalo období "námluv". Martin kladl tisíce argumentů, proč máme být spolu a nakonec Sáju svou otravnou neústupností vlastně přemluvil, že to spolu zkusíme. Sája byla a je žena činu, která ztrácet čas nehodlala a proto jsme ještě ten rok spolu začali bydlet a naše cesty se definitivně spojily. Kdo by tehdy řekl, že za necelých 9 let budeme plánovat svatbu.  Víme, že začátek našeho vztahu není jako z pohádky, ale o to více nám to vynahradil náš vztah samotný. 

Uteklo to jako voda

NEZÁLEŽÍ KAM JDEŠ, ALE S KÝM

Popsat těch téměř 9 let do jednoho odstavce není možné.  Zažili jsme toho spolu tolik, že nejde nikde ani začít, natož skončit. Ale s naprostou jistotou víme, že jsme zjistili, co v reálném životě znamená slovo láska. Ať už jsme spolu prožívali spoustu skvělých dní nebo i těch horších, vždy jsme věděli, že tu je jeden pro druhého, a že i když nám život nepřináší jen šťastné chvíle, tak to společně vždy zvládneme a zase přijdou ty dny šťastné. 

Ruku v ruce kráčíme bůhví kam společně životem. Stihli jsme projet křížem krážem Českou republiku a další země Evropy, ale nakoukli jsme i dál. Po celý náš vztah na nás doma čeká jedno skvělé černé stvoření, kterému jsme po pár letech pořídili ještě šedivou teroristku.

Vyměnili jsme hromadu aut, prací, jeden o druhého se starali při nemoci, hádali se, usmiřovali, zamilovaně vrkali, shlédli spoustu seriálu, filmů, popřípadě dokumentů, u kterých vždy proběhne věta Laso, zase ta 2. světová a nebo pády letadel? Ale mezi romantickou komedií a dokumenty jsme našli balanc, stejně jako v hudbě. Sája miluje texty a Martin melodii. Ale jedno bez druhého to prostě není ono.

Jsme jeden pro druhého nejlepším přítelem, oporou a jistotou - to nejde bez důvěry, lásky, tolerance a pochopení. Oba jsme do našeho vztahu vložili hromadu plánu a snů, které jsou teď naše společné. Naučili jsme se jeden od druhého hrozně moc a najednou jsou z nás dospělí lidé a občas nás až vyděsí, kdy se to stalo.

Zásnuby jako z Polského pekla

VYČERPANÍ, ALE POZDĚJI ŠTASTNÍ

Jak všichni z Vás určitě víte, Sája oplývá organizačními schopnostmi a s tím souvisí i plánování. A určitě taky víte, že Martin takový moc není. Je až překvapivé, s jakou vervou se pustil do plánování zásnub - možná ho trochu poháněla "propaganda" Sáji, která komentovala posledních několik let různé žádosti snoubenců, ať už z její práce, ale i z filmů a literárních příběhů. Vždy říkala, že by byla ráda, aby se její budoucí manžel nad žádostí zamyslel a neodbyl ji prstýnkem ve skleničce šampaňského na výroční večeři.

Martin se tedy dal do plánování - dodnes tvrdí, že to bylo půl roku před samotnou žádostí. Plán zněl celkem jednoduše. Měli jsme naplánovanou dovolenou v krásném horském městečku Zakopane v Polsku a vše začalo do sebe zapadat. Sája pochází téměř z hor, má Polské kořeny, miluje zimu a Vánoce. Martin je zase fanda do čísel, proto se zdálo být dokonalé spojení plánovaných zásnub jak jeho datum 12.12.2021, druhou adventní neděli, tak i fakt, že se to celé mělo odehrát uprostřed Polských tater v krásné a tolik Sájou oblíbené zimě. I fakt, že je toto místo v zahraničí (ano, i Polsko takto musíme brát), a oba milujeme cestování, Martinovi hrálo do karet.  Jako třešničkou na dortu pak měla být doprava koňským spřežením na saních k horskému jezeru Morskie Oko. Za prvé nejsme ani jeden fanoušky dlouhého chození a turistiky, a za druhé pro milovnici koní a pohádek se zdála být cesta k Morskiemu Oku ve stylu Mrazíka perfektní variantou. 

Martin měl ze svého plánu radost, vše ještě dohledával na internetu - zda je Národní park, kde se Morskie oko nachází, v zimě otevřený, jak je to s parkováním, zda je jezero zamrzlé, aby mohl pokleknout přímo uprostřed jezera se symbolikou, že je jezero po námi tak hluboké, jako naše společná láska a samozřejmě i to, že na místě bude ona nabízená služba dopravy nahoru, k samotnému jezeru koňmi, i v tomto ročním období k dispozici. Vše bylo potvrzeno a ráno 12.12. jsme vyrazili na výlet na toto krásné místo. 

Na parkoviště, které je vzdálené asi 9km od samotného jezera, jsme dorazili kolem 10 hodiny s tím, že ve 3 hodiny odpoledne jsme měli být zpět v Zakopanem, kde jsme měli koupené lístky na lanovku na vrchol hory Kasprovy Wierch. Vše šlo podle plánu, zaparkovali jsme, na pokladně zakoupili lístky do Národního parku a vydali se ke koňským spřežením, která jsou v parku k dispozici údajně 365 dní v roce. Martin byl opravdu ve velkém úžasu, když jsme došli na místo, kde měli koně stáje. Sáně byly připraveny, ale na místě nebyl ani jeden kůň. Na pokladně nám paní řekla, že provozovatelé si berou na adventní neděle volno. Tohle se bohužel nikde na webu nedozvíte. No pecka, řekl si Martin, s vědomím, že je to k jezeru 9km pěšky se solidním horským převýšením, ale svého plánu se vzdát nechtěl a Sáji tedy řekl, že to nevadí, že je to kousek a uděláme si sice neoblíbenou procházku, ale výsledek měl stát za to.

Tady se nám vymstilo, že nejsme znalí turisti a procházka 9km se nezdá být nic hrozného, pokud nejdete po ledové cestě s výrazným převýšením v běžné obuvi, bez jídla a pití. Trochu se nám zdálo divné, že kolem nás chodí ostatní lidé v nesmekách, ale není nic, co bychom společně nezvládli i v běžné obuvi.

No, musíme říct, že ta cesta nahoru byla PEKLO! Urputný Martin za každou cenu držící se svého plánu neustále dokola přemlouval Sáju, abychom to nevzdali  a šli pořád dál. Ze začátku panovala skvělá nálada, která se měnila celkem rychle s přibývajícími kilometry, s pocitem hladu, žízně a vyčerpání. Posledních 400 metrů před jezerem byla horská chata, kde jsme si dali teplou polévku a Sája se tam zasekla s tím, že dál nejde. Chápete to? Posledních 400 metrů. Tak začalo další přemlouvání, prošení a další stavy  Martinova zoufalství. Nakonec se povedlo Sáju přemluvit, a když jsme konečně došli k jezeru (bylo asi půl třetí odpoledne), Martin šel dle plánu doprostřed jezera, kam vedly příkré schody pokryté všudypřítomným ledem. Sája odmítala jít s ním se slovy, přece se nezabiju kvůli zmrzlé vodě. Martin tedy poklekl sám uprostřed zamrzlého jezera a koukal směrem, kde byla Sája s prstýnkem v ruce a bláhově doufal, že ho Sája uvidí - to bylo bez brýlí nereálné. Nestalo se tak, ale obdržel nejdivnější telefonát svého života, který začínal slovy: Ty se tam modlíš nebo co?! :) Martin už neměl síly nic vysvětlovat a jen dokola opakoval: Pojď dolů prosím. Nakonec se tak stalo a v slzách štěstí a vyčerpání Sája nakonec řekla ANO.

Cesta dolů byla už v daleko lepší náladě - nedokážeme si ani jeden představit, jak bychom spolu šli ty další 4 hodiny dolů, kdyby řekla ne. :)

Celou cestu dolů jsme si povídali o cestě nahoru a smáli jsme se všem těm situacím, které nás nejen na této společné cestě potkaly. Vše nakonec dobře dopadlo a my jsme kolem 6 večer odjížděli z parkoviště. Je pravda, že si Sája ten prstýnek opravdu vydřela a byla to vlastně i taková zkouška našeho vztahu, protože oba jsme šli nahoru vlastně jen pro toho druhého. Těšíme se, až se na toto místo budeme vracet, ale víme, že pokud dole nebude řehtat alespoň jeden kůň, nahoru nás nikdo nedostane.